All guests of the European Literature Days from 2009 to 2014.

[ Knižní tip Cristina Beretta ] „Nevím, jak se dostat do minulosti, nevím, jak zčervenat, jak změnit zvuk svého hlasu tak, aby zněl bázlivěji nebo aby se začaly lehce chvět hlasivky. Můj tep je stejnoměrný, zrychlí se pouze při tělesné námaze. “Má rád, když může pozorovat, jak jiní trpí, ale není sadista, neboť „sadismus je komplikovaná praxe, která vyžaduje neustálé úsilí a mimořádně vypočítavé nasazení“, a toho on není schopen.

To jsou věci, které objasňuje vyprávějící Já ještě předtím, než se představí. Je to Já Mattea Carnevaleho, třicátníka, který necítí bolest ani náklonnost, nezná ani lítost či pocit viny. Člověk je v pokušení vyčíst z jeho zdvořilého úsměvu, co ho zrovna napadne právě proto, že se za ním nic neskrývá; úsměv pro Mattea není prostředkem, jak komunikovat s ostatními – ostatně jim ani nemá moc co říct.
Po ukončení studia politických věd pozná Matteo ve vlaku z Apulie zpět do Říma Fillipa, jehož prací je upravovat před pohřbem mrtvé, který se do něj zamiluje a nabídne mu místo v rodinné pohřební službě. Zlákán nápadem pracovat v diskrétním, odlehlém a anonymním pracovním prostředí, Matteo nabídku přijme; kromě toho, jak podotkl, „se jedná o jisté a stálé místo, lidé totiž budou umírat ještě dlouho“.
U příležitosti pohřbu svého otce, který zemřel na parkovišti velkého supermarketu pod tíhou právě zakoupeného stolu, poznává Matteo svou femme fatale Claudii a jejího nastávajícího Alberta. Je Claudií sveden a dostává se do osidel zvláštní aféry, která spočívá v nekonečných nočních monolozích na telefonu a sadomaso praktikách.
Z Mattea se rychle stane centrální osoba v paradoxním mikrosvětě těchto postav: Claudia se do něj zamiluje, chce zrušit svou svatbu a navždy patřit pouze jemu. Fillipo začne vymýšlet neskutečné návrhy na společnou budoucnost, např. lehké prácičky v luxusních hotelích, zatímco pro majitele pohřební služby (Fillipovi rodiče) se Matteo stále více stává tím synem, kterého si vždy přáli.

Avšak Matteo ze sebe všechna tato chorobná očekávání bez jakéhokoli pocitu viny setřese. „Osobní přeludy nikdy utrpení nezmírnily, pocit viny nikdy neosvobodil od viny. [...] Nejsem tak domýšlivý, abych si myslel, že mohu mít vliv na štěstí nebo neštěstí mně rovných, jsem blázen mezi jinými blázny, kteří jsou přesvědčeni, že ve svých obsesích nalezli to svaté.“A opravdu, zatímco stále více bere do rukou nitky v tomto zmatku vášní – Eros, Thanatos, fellatio, sadismus, masochismus a Oidipus, mění se Matteo v překvapivém finále z případu pro psychiatra, na což zpočátku vypadá, v zřejmě jedinou autentickou osobnost románu.

Co mě na této knize nejvíce fascinuje, je iluze transparentnosti, kterou dokázala autorka dát tomuto souboji vztahů, který je vlastně temný a zvrácený. Dalo by se dokonce tvrdit, že sadomaso praktiky Claudie nebo každodenně konzumované orální služby v pohřební službě jsou méně zvrhlé, než falešnost postav, které obklopují Mattea Carnevaleho.

Veronice Raimo se podařilo přenést skutečnost do slov, přefiltrovat ji a změnit ji tak díky paradoxnímu a grotesknímu úhlu pohledu v hutný, dokonalý a bezprostředně působící román. Její postavy jsou psychologicky perfektně analyzovány, aniž by si ovšem pomáhala psychologismy. A to vše je vyprávěno originálním jazykem plným obrazů a ve velmi osobitém stylu.

[ Informace ] Raimo, Veronica: Il dolore secondo Matteo. (original language: Italian) Minimum fax, 2007 . ISBN: 978-88-7521-138-7.