Incentives – la nouvelle littérature d’Autriche

readme.cc propose un accès en plusieurs langues à la littérature autrichienne la plus récente. Réalisée en collaboration avec la Maison de la littérature à Vienne, cette plateforme de lecture offre un aperçu de l’actualité littéraire du pays.

Des critiques littéraires – journalistes et/ou universitaires – présentent des ouvrages qui viennent de paraître, de courts extraits permettent de se faire une première idée, des notices biographiques complètent la présentation.

Pour l’instant, ces informations sont disponibles en cinq langues : allemand, anglais, français, tchèque et hongrois.

Le projet « Incentives » cherche à promouvoir l’internationalisation de la littérature autrichienne et la traduction de textes récents.

Réalisation : centre de documentation pour la nouvelle littérature autrichienne (comptes rendus, notices biographiques) – association des traducteurs (traductions) – readme.cc (infrastructure).

http://www.literaturhaus.at

[ Recommandation de Incentives ]
Koncern Voest, nejvýznamnější rakouský průmyslový podnik, je nástupcem Oceláren Hermanna Göringa. Dějiny tohoto podniku byly historiky již dávno probádány a tématu se ujala rovněž literatura, nejnověji hornorakouská autorka Elisabeth Reichartová svým románem „Die Voest-Kinder“.
Román je příběhem mimořádně nadaného dítěte, jež žije ve světě nedostatku a hospodářského rozvoje, na němž se podílí i jeho otec, který se nakonec nenávratně ztratí v Africe, kde pracuje jako stavbyvedoucí. Prarodiče i rodiče jsou traumatizováni zkušenostmi obou válek, přesto však dítě žije zpočátku ve světě plném kouzla, v němž nechybí nebe, hudba, tanec, chrámový sbor a Baldo, rozvážný pes prarodičů. „Otec dítěte byl u dobrovolných hasičů a v kapele, ale především to byl zaměstnanec závodu Voest.“
Z bezpečí venkovské idyly, přinejmenším ve fantazii děvčátka ještě neporušené, připomínající autorčinu rodnou obec Steyregg, se rodina stěhuje na sídliště firmy Voest nedaleko řeky Travny. Muži jsou v práci nebo na montáži, ženy žijí ve sklepě u svých praček a zavařovaček. Děti jsou ponechány hlavně samy sobě, jsou opuštěné a přesto pod vlivem poznamenané generace rodičů.
Elisabeth Reichartové se podařilo ukázat, že dědictví první poloviny dvacátého století hluboce zasahuje do všedního dne a ovlivňuje život i mentalitu lidí. „Po téhle strašlivé válce už zbyli skoro samí blázni!“
Autorka je přesvědčena, že v globalizovaném světě už ani dospívání není individuální záležitostí. V jednom rozhovoru prohlásila: „Všechny ty děti byly osamělé, všechny se cítily ztracené, to jim bylo společné, když jejich otcové pracovali kdesi na stavbách.“ To platí i pro kromobyčejně nadanou bezejmennou dívku z románu, který je směsicí básně i pravdy. Studovaná historička Reichartová důkladně zkoumala odbornou literaturu a poté napsala příběh, z něhož se historici mohou o lecčems poučit. Pravda básně může být velice podnětná.

Helmut Sturm, listopad 2011, zkrácené znění recenze přeložila Michaela Jacobsenová
Originál recenze: http://www.literaturhaus.at/index.php?id=9264

[ Info ] Reichart, Elisabeth: Die Voest-Kinder. (original language: Deutsch) Otto Müller Verlag, Salzburg/Wien, 2011 . ISBN: 978-3-7013-1187-3.